Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Jsou to už skoro dva roky co jsem dobrovolně a z vlastní vůle opustil FIM v Hradci Králové. Vedlo mě k tomu několik důvodů.Zprvu to vypadalo velice dobře.Dobré zázemí v podobě výborně vybavených učeben, rozvrh jsem si mohl sám sestavit, takže stačilo jen na začátku semestru sedět u počítače a rychle naklikat předměty které jsem si vybral a měl jsem učení třeba jen od pondělí do středy. To bylo super.
V prvním semestru zhruba po 14 dnech jsem si udělal obrázek o tom co mě tak na vysoké škole čeká a začal o tom víc přemýšlet. Konečně jsem byl pán svého času, stačilo získat potřebný počet kreditů, aby mě pustili do dalšího ročníku a bylo hotovo. Na přednášky jsem chodit nemusel, mohl jsem si dělat co mě napadlo. Ovšem jsem zodpovědný člověk a tak jsem do školy chodil a pečlivě poslouchal co profesoři vykládají. Člověk poznával nové tváře a učil se něco nového.
Nebyl to takový ten stereotyp jako na středni škole, kdy jsem přesně věděl, že na hodině VÝPOČETNÍ TECHNIKY po nás učitel bude chtít nějaký jednoduchý prográmek, který mi zabere maximálně hodinu přemýšlení a potom chvíli potrvá než to napíšu do počítače a budu mít zase na týden klid. Bylo to zkrátka něco nového.
Ovšem s postupen času, jsem začal měnit názor. Přiblízil se konec prvního semestru a začalo zkouškové období. Neměl
jsem nějaké výraznější potíže všechny zápočty jsem získal a známky taky nebyli nejhorší, ale bylo to zlomové odbobí.
Otevřel jsem index a prolistoval všechny předměty, co jsem měl. Zjistil jsem, že pouze asi dva mě doopravdy bavili a měli pro mě nějaký přínos. Ostatní předměty stáli za nic a měli pro mě hodnotu pouze takovou, že jsem za mě dostal kredity.
Sednul jsem tedy k počítači a začal hledat co mě čeká v dalších ročnících. Byl jsem dost znechucený protože ve druháku to bylo prakticky stejné a ve třeťáku taky o moc lepší vyhlídky nebyli. Prostě ikdyž jsem měl studovat výpočetní techniku, programování a počítače, tak jsem měl předměty jako marketing, ekonomuku nebo účetnictví.
Ovšem rozhodl jsem se to nevzdat a do dalsího semestru jsem si zapsal pár nepoviných předmětů, které slibovali něco
zajimavého. Na konci druhého semestru jsem znovu provedl, takové zhodnocení a vyšlo mi z toho, že nepoviné předměty co jsem si zapsal, byli sice fajn ale vesměs to bylo opakováni ze střední školy, takže mě zhola nic nepřinesli a byla to zese další ztráta času.
O prázdninách jsem tedy zažádal o změnu studia z denního na dálkové a začal si hledat práci. Měl jsem štěstí ve škole mi vyhověli a našel jsem místo jako programátor, kde se po pár měsících ukázalo, že by to nemuselo být marné a tak sem tam zůstal. Do školi jsem tedy chodil a přitom stačil pracovat. Co víc jsem si mohl, přát.
Jendže brzo se ukázalo že dálkové studium, je na tom ještě huř než denní. Neříkám, že všichni profesoři ale většina k
výuce přistupovala, stylem "chápu, že pracujete a proto vás nebudu mučit, tady máte materiál, který se naučte. Sejdeme se na konci semestru a dostanete zápočet". Po tomto jištění jsem přestal do školi definitivně chodit a začal pracovat na plný úvazek.
Takže v tom začarovaném kruhu, jménem škola jsem vydržel skoro 15let. No a ačkoli jsem si to zprvu neuvědomoval, začal jiný začarovaný kruh, jménem práce, ze kterého už asi nebude možné tak jednoduše odejít. Příjde mi to strašně stereotypní, každý den jít do práce, tam 8 hodin něco plodit a potom jít zase po svých a dělat si to co mě baví. Jasně dělám práci, která mě baví, ale s postupem času zjišťuju, že je to zase jen to samé. Vymýšlím věci které už jsem jednou vymyslěl ale jsou trošičku jiné, takže stačí je upravit a mám hotovo. Jedinou nadějí je, že elektronika je dnes tak rozsáhlá, že nikdy nebudu rozumět všemmu.
Vyvstává otázka, jestli to ovšem chci? Jasně podílet se na vývoji vstřikovací desky do mercedesu je sice fajn, ale k čemu mi to je? K ničemu. Můzu akorát tak říct, hele v tomhle autě je deska do které jsem napsal program, ale to je všechno. Mám nějaké vlastní projekty, které bych rád realizoval, ale čím dál častěji docházím k názoru, že vývoj toho projektu by trval dlouhou dobu a měl pro mě malí přínos. Navíc nemám tolik času, takže nápad zanikne ještě dřív než vůbec mám možnost ho pořádně promyslet. Jak se z tohohle začarovaného kruhu dostanu nevím, ale nechápu jak někteří lidé mohli dělat stejnou práci celí život.