Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Již delší dobu sním o tom zaběhnout si maraton a tak v rámci přípravy letošní sezónu zahajuji poněkud netradičně, během na půlmaratonskou vzdálenost. Běhat jsem začal od února, zcela systematicky dle plánu a 14 dní před závodem jsem si nesystematicky a nezodpovědně provedl něco s levým lítkem.
18.4.2009 v 9:30 nasedám tedy u kolegy z práce Romana do auta a společně s jeho ženou Blankou vyrážíme do Pardubic. Prezentace v ČEZ aréně proběhla naprosto v klidu a bez front, ve startovní tašce jsem krom hromady letáků našel i láhev vína, kvalitní tričko a pardubický perník.
Start je až v pravé poledne, ale už od 10 hod se po nedalekém parčíku a přilehlými ulicemi rozklusávají borci v trenýrkách. Jdem omrknout prostor startu a cíle, kde právě probíhají závody handbiků. Roman je z drobné změny tratě celkem nervózní, mě to je jendo,... však se neztratím. Po návratu k autu chvíli meditujem a pak se Roman převlékne a jde se také rozběhat, já zatím klepu kosu u auta a s respektem pozoruji ostatní při poklusávání a protahování, kdybych měl absolvovat takovou rozcvičku jak někteří borci, určitě bych vysílením nikam nedoběhl. Jdu na to jinak, šetřím energii a pohyb omezuji na minimum. 20 min před startem se tedy převléknu, namažu lítko a lehkým poklusem se přesouvám ke startu, v parčíku provedu pár prostocviků a jde se na věc.
Po startovním výstřelu, díky tlačenici, pouze jdu či klušu na místě, pohodlně se dá běžet až za pár set metrů. Po 14 dnech absence se mi běží celkem dobře, lítko sice cítím, ale dá se to vydržet. Tempo je dobré a 1. kilometr mám za 5:30. Postupně si vybírám běžce, spíš se většinou jednalo o běžkyně, které odhaduji na svou výkonnostní třídu a snažím se jich držet či je předběhnout. 4. km za 20min je tempo s kterým jsem počítal jako s maximem, jde to ale dobře a musím se krotit abych nezrychloval. Na cca 5. kilometru je první občerstvovačka, lehce tedy zpomaluji, chytám kelímek a při pití v klusu si celý jeho obsah vyleji na triko. Do druhého okruhu vbíhám za potlesku diváků, je mi fajn, letím jako blázen, a prozpěvuji si písničku od Kabátů, kterou právě hrají na náměstí. 10 km za 50 min, čas nad očekávání dobrý, běžím ve skupince která se již moc nemění, pouze čas od času doběhnem nějakého odpadlíka v křečích. Před občerstvovací stanicí nás dobíhají o kolo první keňané, jsou tak o půl metru menší než já a přesto dělají o půl metru delší kroky, neuvěřitelné tempo, chvilku uvažuji nad tím, pokusit se za některého na pár stovek metrů zavěsit, naštěstí mne tento nápad brzy opustil. Zase je tu občerstvovačka, zpomaluji, chytám kelímek a všechen iontový nápoj si chrstnu do očí. Při průběhu do třetího a zároveň posledního kola již hudbu nevnímám a rozhodně mi není do zpěvu, čas mám stále super, tempo stabilně 5min/km, to se ale záhy rychle mění a nohy začínají nemilosrdně tuhnout, moje výkonnostní skupinka mizí kdesi v dáli a přeze mne se valý davy běžcu, rychlostí podobnou afričanům. Je to peklo, přes veškeré úsilí nemohu donutit nohy zrychlit či dělat delší kroky, jako motivace nepomáhá ani zachycení tempa s některou pohlednou běžkyní. Můj běh už hraničí s chůzí a nedaří se mi dohnat ani zoufalce co poskakují díky křečím po jedné noze. Konečně je tu zase občerstvovačka, tentokrát neponechávám nic náhodě a přecházím do chůze, což nezasvěcený divák nemohl poznat, a v klidu vypiji celý kelímek, ani kapka na zmar. Už je mi trochu veseleji, nápoj mi evidentně dolil energii do žil, do cíle to je zhruma 2 kilometry tak to nějak dorazím. Posledních 500 metrů jsem dokonce schopen přiostřit tempo a po dlouhé době zase někoho předbíhám, na Pernštýnském náměstí takřka sprintuji do cíle v čase 1:50:44, dostávám medaili a jdu na pivo.