Winter Hradec 2014
Hlavní sponzoři
Naši partneři
Články
Expenův Pells Aeron
Časovka Šerlich
Kluziště v Orličkách
Sajrajt a marast
Další weby
Návštěvnost
Ratibořický maratón (očima Bulerbina)
Dnes 26. dubna 2009 jsme se zúčastnili závodu Ratibořický maratón. Vzhledem k předpovědi počasí a k datumu posledního deště byla volba obutí den před závodem jasná - já zvolil, prý letošní hit, bílé Geax Meszcal a Marťa prověřené Schwalbe Racing Ralph. Pak už jen zbývalo pořádně namazat řetězy a jít spát. Ráno se budíme do slunného dne a pořádné vichřice. No nic, snad se pojede lesem. Balíme a vyjíždíme. Cestou se neděje nic zásadního, jen klasické problémy nervy masírovaných střev, kdy oba přemýšlíme nad tím, zda zastavíme někde u lesa a použijeme autoatlas místo Harmasanu. V Úpici zabloudím, ale včas si to uvědomuji a tak si zajedem jen 5 km. Přijíždíme na místo, které je situované na místním fotbalovém stadionu. Člověk v pořadatelské vestě vypadající jak horník mi řve přes zavřené okýnko ať jedu pomalu, nechápu proč. Vjíždíme na obrovskou plochu a mně to vzápětí dochází – celá parkovací plocha je z totálně vyschlé škváry. Při každém příjezdu auta se závodníky se díky větru zdvihá obrovský černý mrak, který se žene na toho chudáka u vjezdové brány. Ten se už asi těší do sprchy...
Začíná klasický rituál předstartovních činností: pozdravit se s kolegy z HSK ze „sanitky“ – některé potkáme v jídelním stanu, kterak do sebe tlačí klobásu, potkat známé tváře z DP, 2x potkat hradeckého Bettiniho, vyfasovat tašku s číslem, 1 x potkat hradeckého Bettiniho, začít strojit sebe i kolo, rozjíždění, jídlo, WC atd. To vše za neustálého větru, kterej nám všem a všude hnal jemný černý prach, fakt hnus.
Při řazení na startu zjišťujeme, že se Numinek kdesi zapomněl, někdo tvrdí, že jel do Frýdku, někdo, že je na náměstí na knedlu zelu atd. V zápětí se Petr objevuje, ale je dobrých 50 metrů a 300 startovních míst za námi. Je to bojovník a za chvíli se vyloupne vedle nás. Další lapálie, která nás potkala, byla ta, že si Jára zapomněl tretry. Při pohledu na jeho postavu v dresu, helmě a těch lakýrkách se člověk neubránil úsměvu. Obdivoval sem však jeho klid, jelikož jeho brácha prý vyrazil z HK s jeho závodní obuví. S ubývajícím časem do startu, přibývalo „chytrých“ nápadů jak to zařídit, když by se odstartovalo dříve než by tretry dorazily. Naše návrhy vzaly za své přesně 10 min. před startem, kdy se Járův brácha objevil a došlo k přezutí.
Přibližně přesně v poledne zazněl startovní výstřel a celý 534 členný barevný cirkus se dal do pohybu na 48 km trasu s převýšením cca 700 m. Přesně v tomto okamžiku mi přestal fungovat mozek v normálním režimu a přepnul se do režimu: dýchat – čumět před sebe – točit nohama – řadit – brzdit – točit nohama - funět – nečumět na tepovku - hekat a tak pořád dokola. Nemusím říkat jaké „kule“ se od startu jely. Dával jsem si bacha na některé experty v bavlněných trikách, kteří se o nějakém pohybu v pelotonu a ukazování změny směru ještě asi nedoslechli, tyto jsem se snažil předjet co nejdřív. Z trati si toho moc nepamatuji, vím jen, že to bylo občas nahoru, občas dolů. V lese to šlo, ale jak se vyjelo z lesa tak pokud jsem nebyl ve skupině bojoval jsem s větrem jak blázen. V jednom místě jsem měl okolo sebe 2 kluky, kteří jeli nesmyslně za mnou, když foukal bočák. Zkoušel jsem jim vysvětlit co to je terezín, a že bychom mohli docvaknou tu skupinu před námi, kde byl kolega Petr, ale než to pochopili, byl tu vjezd do lesa a každej opět sám za sebe. Petra se mi podařilo v jednom místě docvaknout, když se mu zašmodrchal řetěz, ale pak jsem udělal školáckou chybu, vytáhl gel těsně před kopcem, část si vymáčkl do dlaně a než jsem se toho svinstva zbavil, tak byl Petr se skupinkou asi 10 lidí odjetý. Chvíli jsem se za nima honil, ale byla to spíš bezmoc, vidět je 50 m před sebou, dupat do toho jak blázen a nepřiblížit se ani o píď. Na 27 km jsem se na to vykašlal, jelikož mi zmizeli a taky mi začlo povážlivě docházet. Trošku jsem zvolnil, nechal se předjet asi 8 lidma, nacpal jsem se Carboatackem od Nutriproductu ( ten je v ampuli, takže všechno skončilo v puse ) a začal vymejšlet taktiku. Začal jsem cítit jak se mi vrací síly a začínal jsem sjíždět nějaké lidi, to mi dodalo sebevědomí a začal jsem blbnout – třeba jako tahat špici atd. Asi 15 km před cílem mě a někoho z Cyklomaxu dojela poměrně silná skupina, kde to tahali dva borci, oba byli na celopérech, zkusil jsem se za ně pověsit a světe div se – podařilo se. Setřásli jsme zbytek skupiny. Jelo se teda šílený tempo, modlil jsem se aby nějaký sjezd přišel až co nejdýl, protože tihle střelci to na těch mašinách museli dát s prstem v nose. A sjezd přišel a zrovna ten nejhorší v celým závodě, šutry, kořeny, skoky, lidi v exponovaných místech. Zavřel jsem oči, vymazal slovo „brzdy“ ze svého slovníku a pustil se za nima. Cestou jsem se už loučil se životem, protože jsem si připadal jak toreador na nasraným bejkovi kdesi ve Španělsku. No přežil jsem, kluky jsem si taky nenechal moc ujet a pokračovali jsme v krasojízdě. Asi 5 km před metou se o mě začínala pokoušet křeč do pravého stehna. Každý ví co tato věc znamená. Buď zastavit a procvičit to a nebo to urvat. Zvolil jsem druhou variantu a dál to valil 40 km/h na chvostu asi 5 - ti členné skupinky, kterou se nám mezitím podařilo dojet. Křeč odezněla a já samou radostí začal vymejšlet co vyvedu. Vymyslel jsem si nástup. Tento úkon jsem viděl na Eurosportu již tolikrát, že jsem se vyhodnotil jako zkušený spurtér - teoretik. Připravil jsem si pozici na konci naší skupinky, počkal až tepovka klesne na přijatelných 181 tepů a při nájezdu na asfaltku vedoucí ke stadionu s cílem, jsem tam naházel to nejmenší kolečko, zamknul vidli a vyrazil. Dal jsem do toho všechno co jsem měl a zastavily mě až mžitky před očima. S vidinou potupného zařazení se zpět do balíku jsem si sedl a najednou jsem za sebou uslyšel „Jeď, urval jsi je“. Samou radostí jsem toho dotyčného, který jediný zachytil můj „brutální“ trhák, nechal jít na špici a nechal ho ujet, protože já už byl fakt koženej. Vlítli jsme na stadion, dali čestné kolečko a konečně cíl. V cíli na mě čekal Petr, jako první z naší party. Jeho slovům, že už tam čeká 5 min jsem nevěřil, páč se mu ještě točilo zadní kolo a kolýnka se poněkud chvěla. No nakonec to byly 2 min:-).
Výsledky tu budou co nevidět, tak sem zatím napíšu jen co vím:
1. Jan Hruška 1:37
2. Doležal
101 – 109 já (smska přišla v divným formátu a ta poslední číslice nebyla čitelná a 10. jsem teda rozhodně nebyl :-)) ofic. čas 2:04, 37. v kategorii,
tachometr: 48,6 km, pr. 24 km/h, max 68 km/h, tepovka 167 průměr, 187 max., čas 1:58, nastoupáno 697 m.